aktualizováno: 23.09.2017 16:37:44

Domeček na konci vesnice

O nás/about us

 

Kdo jsme

Jsme taková (ne)normální rodina. Máma (Zuzka), táta (Milan), babička (Jiřička) a naše malá zlatíčka, dcera Anička a syn Jaroslav.
 

 

Máma (Zuzka)

* 1977 v Brně

má ráda zvířátka a snaží se o úspěchy v jejich chovu.
 
 
 

 

 

Táta (Milan)

* 1976 v Brně

buduje naše chvatelská zařízení podle plánů mámy. Výborný řidič, který nás bezpečně doveze na všechny naše akce, i ty sebevzdálenější. Jeho snem je rekonsruovat pohraniční opevnění, mít spoustu vojenské techniky a postavit si na zahradě jurtu (nebo alespoň teepee).
 
 
 

 

 

Babička (Jiřička)

*1948 v Praze

úžasná kuchařka a naše rodinné zázemí, které zastane spoustu práce v domácnosti. Bez její pomoci bychom si nemohli dovolit tak časově (i finančně) náročné koníčky, jako je chovatelství.
Jejím snem je dožít se spousty vnoučat a užívat si klidu (ale to říká jen tak, protože ví, že u nás ten klid mít stejně nebude).
 
 

 

Dcera (Anička)

* 2007 v Novém Městě na Moravě

Je to čertík, který neúnavně vše zkoumá a dokáže nás utahat všechny. Má moc ráda zvířátka a traktory. Od 9 měsíců věku dává papat plyšákům (a strká je mámě pod tričko, aby se taky napili mlíčka od mamky) a děsně u toho mlaská a říká em em. Všude ji bereme s sebou, tak je to malá cestovatelka.
 
 
 
 
 
  syn (Jaroušek)
 
* 2012 Nové Město na Moravě
 
Od porodu stále jen spí a jí. Je velice klidný. Pravděpodobně se také narodil ve znamení Medvěda a jde na něj zimní spánek.
 
 
 
 
 
 
A jestli si chcete přečist, jak jsme se my, rodilí měšťáci, ocitli v Horní Rožínce (která nemá ani 100 obyvatel), čtěte dál.

 

Jak to všechno začalo


   
 
  V roce 2005 jsme dospěli k názoru, že nám život ve velkém městě (Brně) již nevyhovuje a to hlavně z hlediska chovu psů. Bydleli jsme na sídlišti v bytě 3+1 a naše psí smečka se rozrostla na 7 kusů (3 američtí pitbulteriéři, alaskán, kříženec německého a belgického ovčáka a středoasijský pastevecký pes). Nejvyšší čas najít si nové bydlení, vhodnější pro chov psů. Proto jsme hledali nějaký domeček s pozemkem, který by byl vzdálený od Brna do 50 kilometrů. Po delším hledání jsme našli domeček i s pozemkem na okraji vesnice H. Rožínka na Vysočině. Když už byl domeček, tak jsme si pořídili i zvířátka pro "užitek." Začalo to králíky, plemenem český červený. Ale chov tohoto plemene se nám moc nedařil. Naše samice měly málopočetné vrhy (2 - 3 kusy) a velice často neodchovaly mláďata vůbec. Rozhodli jsme se pro pořízení marburského králíka. K marburákům později přibyli i burgundští králíci a 1 samice velká světlá stříbřitá na produkci pekáčových kříženců. Když už byli králíci, pořídili jsme si slepice. Pro začátek jsme zvolili plemeno amrox. Později jsme vyzkoušeli bílé plymutky a sussexky, následovala zdrobnělá plemena a to zdrobnělé faverolky lososovité, zdrobnělé velsumky rezavě koroptví, zdrobnělé malajské bojovnice rodobarvé a zdrobnělé indické bojovnice bažantí. Pak jsme se rozhodli pořídit si kozu. Sáhli jsme po našem národním plemeni, české hnědé krátkosrsté. Přivezli jsme si rohatou kozenu a aby jí nebylo smutno, nechali si i její dceru. Potom na nějakou dobu přibyly japonské křepelky, které jsme z kapacitních důvodů záhy zrušili. Potom jsme naznali, že nám ještě chybí ovečky. Náhodou jsme se seznámili s úžasným masným plemenem berrichon du Cher, které jsme si museli pořídit. Tak jsme si přivezli základ našeho stádečka, 2 mladé jehnice a jednu na ně nepříbuznou starší bahnici. Přes léto se naše zvířena občas rozrůstá i o pekingské a saské kachny či pár stovek kuřat, které si líhneme sami v líhni.
  Nakonec jsme zjistili, že my, přistěhovalci z města, chováme více zvířat, než místní starousedlíci. Místní obyvatelé k nám chodí dětem ukazovat, jak vypadají kůzlátka a kuřátka. Možná proto nám zde neřeknou jinak než „Kudrnovi" podle seriálu Ranč U Zelené sedmy.

 

TOPlist